Tak mě to zase nějak fascinuje. Že stojím v kopci a přede mnou odhalený obzor, hřebeny, svahy, hory tuze vysoké, lesy černočerné, pod nimi světlá mozaika luk, pastvin a remízků, lidské stopy, tratě, cesty, chalupy, vesnice... kamení, po kterém nejednou tekla krev... spleti stejných kořenů, kterými procházeli poutníci už před stoletím... a ještě dál, za chvějící se linkou, velká jezera, pláně, prostřená síť polských měst a silnic, obrovská bílá mračna a závrať z toho troufalého pohledu...
Krajina. Jeseníky.
Sbíhám kopec až ke stanu na okraji lesa; je to stan nadmíru luxusní, větší než kolo od vozu, pohodlnější než leckterý obývák, a nadto štědře vybavený rozličnými předměty uměleckými a duchovními, knihami, hudebními nástroji, obrazy... až mě zahanbuje, že si tu na prosté louce žijeme jako takoví „matroši“. Přijeli jsme sice jen s batohem, věci bylo nutno do něj vybírat, ale ono jich je stejně dost a dost; snad proto, abychom se měli o co opřít, odkud se odrazit k výšinám nemateriálním. Ony výšiny jsou zde na louce intenzivně přítomné, tvoří jakýsi opar plující ve vzduchu, a ač se mu třeba bráníte (protože v žádném případě nehodláte na PsB duševně bohatnout), stejně ho vdechnete. Procházím stanem, uvnitř se rozkládá několik čtoucích či tiše diskutujících lidí, a ta jinotajná atmosféra mnou prosakuje jako Priessnitzovy prameny horskou půdou... Ke zklamání frikulínů*, tohle prostě není táborová „pohoda“; pohoda bývá rovná přímka, zato tady běhají vlny a vlnky napětí, jak vás napadají myšlenky, které celý rok v mozku nezazvoní, ale přece je tak trochu ze sebe znáte a neměli jste dlouho příležitost se v nich potulovat.
Máme příležitost, ba záminku se potulovat od Lázní Lipová neznámým směrem, od obzoru k obzoru. Šeří se... hledáme třetí z živlů... známe se teprve pár hodin, ale snad jako by to bylo odjakživa. A nikdo neví, jak dlouhá cesta je ještě před námi. Chvíli stojíme mlčky před pramenem, na který jsme křídou psali, čím je pro nás voda, a pak scházíme na stezku - teď už jenom mezi její obrysy. Tma, hvězdy, pochyby. Rozpadáme se a navzájem ztrácíme v hledání směru. Až po dlouhém zmateném pochodu se náhle vynoří; postava v kutně, nezbývá, než jí věřit. Od té chvíle, ač předtím pršela slova, mlčíme. Zcela. Závratné tempo a vytrvale plynoucí čas nás nutí soustředit se výhradně na své nohy (kéž by to byla křídla!) a bušící srdce. Cesta letí lesem, kolem pastvin, domků, nekonečnou vesnicí, do svahu, po kamení, na strmé louky... sotva popadám dech a zaobírám se myšlenkou, že zakopnu a zůstanu tu ležet na věky věků. Tajemný v kutně nemá slitování; přelézáme ohradníky, brodíme potůčky, výš do kopce a dál k horizontu. Už nevnímám minuty... tu světlo lampy padá na dřevěný seník, náš průvodce se vytratil. Připadám si nesmírně daleko od čehokoliv v tomto dni. S ostatními se snažíme utřídit neobvyklé pocity, zabydlujíc se v novém prostoru a ulehávajíc do bezpečí sena. A pak, spánek už na dlani, zvenčí zazní buben, píšťala a volání; bytosti ve vlajících hávech nás vábí do svých světů... Země, Chvála a Pohrdání...
Je vprostřed oběda, jídlo je tu též luxusní, dnes jáhlová kaše strakatá překvapením a rybízovo-tvarohová omáčka, nepočítaje vysoce estetickou polévku s plovoucími mrkvovými vyřezávankami. Málokdy se tak dobře najíte v kulisách uspokojujích všech pět smyslů: zrak (koruny stromů, popř. blažené tváře spolustolovníků), sluch (Vláďův líbezný hlas pronášející perly ze světa statistik), čich (květiny a obsahy hrnců), hmat (masážní záhyby terénu pod vašimi zády, pokud dokážete obědvat vleže) a samozřejmě chuť. Je důvod připadat si vlastně jako na dovolené, dnešním symbolu vrcholné slasti; slunce má nejoptimálnější sklon a intenzitu, tráva se dokonale zelená, vaši kamarádi jsou neskonale milí a ochotní, orgánizátoři vás akorát rozmazlují... a to všechno vpodstatě zadarmo a ještě ve jménu ušlechtilého poslání. V tuhle chvíli by se daly psát na PsB barvité reklamy. Zeměchvály – přijeďte s námi pochválit Zemi, jak je na nás miloučká, jak jí to sluší, a co nám všechno chystá až pod nos; a vůbec, přijeďte si taky těch vymožeností užívat.
Užíváme za svítání vymoženosti spánku v exluzivním seníku. Probouzím se, jsem ráda, že je to brzo; s Gabkou jdeme bosé k potůčku a překvapeně zkoumáme kraj, který poprvé vidíme za denního světla. KDE to jsme? Včerejší noční cesta se přetavila do vzpomínky z jiného světa. Ostružiny a spousta poloznámých květin, ohradník, bláto, veliká louka přes kopec a kus dál ovce a pán. Dobrý den; starý muž nevypadá ochoten konverzovat, ale po chvilce se odvine nitka hovoru, zná Brontosaury, koneckonců jakoby byl jaksi součástí samotného našeho tábora; líbí se mi něco v jeho hlase, je to tak zapadající do kraje kolem... prý nás přijde navštívit na louky. Zpoza kopců se ozve volání; ostatní hledají nás čtyři, běžíme zpátky dolů, už se vytvářejí v krajině naše vlastní stezky vztahů... Na dece je prostřená snídaně a též několik organizátorů. Aby média zhlta svůj díl – vltavský redaktor Pietro intenzivně nahrává, diktafón cupitá všady a nedá se odbýt, čímž se naše sdělované pocity patřičně deformují do cenzurované a pokud možno jakés takés intelektuální podoby. Pak si konečně nakládáme KOSY a HRÁBĚ. Panoramatický pochod pod Martinovým vedením nás zavádí na v příštích dnech nám důvěrně známé louky. Chebzí.
Skončila nodejmetomužetonazveme přednáška Tomáše Knoppa o minulosti Jeseníků. Je to vlastně skvělá výuková metoda, mluvit o místě, kde se právě nacházíte, a získávat vědomosti o něm právě v něm – navíc chovat se tak nějak přiměřeně typu vědomosti. Ne jako když za pravého poledne pod nutně rozsvícenými dvaceti zářivkami ve třídě posloucháte něco o chudobě v rozvojových zemích. Ale třeba jako když na sudetské louce probíráte odsun sudetských Němců (óó, třeba právě tudy šli!) a taky poměry na železnici z Frývaldova do Glucholaz, kde se prý dodnes z českého vlaku nedá vystoupit (částí té železnice jste sem mimochodem přijeli). Pokud byste si dali k historii i trochu přírodovědy a předmětu Vývoj krajiny, dostanete papír a na kopci můžete nakreslit vše až po obzor před vámi, jak to asi vypadalo ve 13. století. A prosím, žádné roztomilé chaloupečky a barevná políčka, k dosažení maximální věrohodnosti byste měli využít paletu tématické literatůry, zde k dispozici. Na Zeměchválách jde i o to se vzdělávat, a z metod by měl Jan Amos nepochybně radost.
Radost máme nepochybně z toho, že kosit JDE, někteří z nás totiž berou legendární nástroj do ruky poprvé. Ten soustředěný pohyb po polokružnici! Tráva padá jako ustříhnutá, chrastavce, jestřábníky, mateřídouška. Člověk si uvědomí vlastní sílu; ohlédne se na svůj vysečený pruh a má odměnu – jasný výsledek. Sebevědomí roste. V řadách za sebou zdoláváme metry čtvereční zarostlých ploch... Někde už sem tam bouček, les chce expandovat; ale my jsme se rozhodli, že budeme bránit louku, sice tak „nenecháváme přírodu přirozenému vývoji“, ale na druhou stranu pokračujeme v několikasetleté tradici hospodaření člověka v krajině způsobem, který je přínosný pro oba dva zúčastněné... Z posečených míst čouhají listy mečíků označené klacky. Za skolený mečík mínus bod. Slunce šplhá po okraji porostu až kamsi za naše skloněné hlavy... Cesta do tábora se svíjí údolím, rozhozené domky, dřevěná kaplička a pravý zpívající pramen. „Naši“ louku seče pán na velikém hlučícím stroji. Roztahujeme svůj přenosný majetek... od této chvíle se odvíjí táborový rytmus, denní doby (ač jediný budík čas pojímá spíše umělecky než seriózně), rituály. Jedním z nich je večerní Zeměchvalníček, předzvěst mnoha vysoce kvalitních divadelních kusů v táborovém kulturním programu...
Maestro si afektovaně pohrává s šálou a říká nám cosi o měsíčním kurzu pod jeho vedením. Eh, nelze než předstírat dychtivý zájem. Ve dvojicích se roztékáme po hrací(?) ploše, aby pod našima rukama vyvstala DÍLA, abychom dali průchod své touze cele a nespoutaně tvořit, je to tak, každý ji má a ne že ne. Na sobě a mém společníkovi Diegovi užasle sleduji pozoruhodný vývoj tvůrčího procesu. Jak začnete vršit materiál spíše jen z radosti, kolik nádherně použitelných přírodnin kolem leží. Jak potom utváříte myšlenku, co vůbec s tím; pokládáte první klacíky na šablonu vaší mlhavé představy; rychle se učíte mikrostavitelství, dláždíte jehličím, izolujete mechem, zdíte placáky; rozvětvujete plány do silnic, zahrad, fontán; pipláte se s detaily, přidáváte efektní zlepšováky, schůdečky, kytky na záhon, ubrus na oltář kostelíku; strašně se u toho radujete, diskutujete, vybuchujete gejzíry fantazie co by ještě a rozhodnete se dokonce i pro kapraďové čímaly, čímž celý mikrosvět získá živý rozměr. Nakonec stojíte a nevíte, jak to nadšení a tu krásu, která vás dočista přerostla, teď celou pojmout.
Jak pojmout všechno to skryté, ale právě poznané... pomalý východ slunce, umění nespěchat, luxus vychutnávat okem neznatelný pohyb hořícího pomeranče skrz mlhavé záclony oblak, něco se děje, samo se to hýbe, žádná elektrárna a žádné dodej všemu baterie... znovu vycházíme KAMSI, znovu nás vítá mnich a - cesta do svého nitra. Stojíme v kruhu a každý navrhuje jediné slovo, jak to vyjádřit; vzniká zajímavá diskuse, nutnost zvolit mezi Ztišením a Poznáním. Sice si rozumíme, ale není lehké se shodnout na stejných výsledcích, na to jsme každý dost velká osobnost. Čas se půlí pod vysokým posedem. Perly – a s nimi úděl. Uvědomit si svou bezmocnost... Ale je to ještě jinak. Rozeznat to, co mohu a nemohu změnit. A měnit tedy to, co mohu. Padá tma a chybí nám Linda, všichni na to myslíme, hrozná nejistota, jestli to tak být má nebo ne... A na sklonku bolestného večera se otevírá dřevěná kaplička. Emoce šumí; v každém něco vykystalizovalo, teď to sdělit, popsat, je to vůbec možné? A KAM až tedy nakonec dojdeme? Světlo naděje pálí do dlaně. Tma není v Jeseníkách tmou, je to jen odstín dne - ale s nádechem tajemně minulého času.
Tom Hradil vyprávěl o sobě, Brontosauru, Cestě ke kořenům, Jesenicku a vůbec tak nějak o všem; a že je potřeba komunikovat s místními lidmi. Místní lidé, to je barvami nabité slovní spojení. Většinou je chcete znát, protože to patří k poznání místa a je to vlastně docela klíčové. Pan Suchanec – to byl ten sedlák s obrovskou kosou, vedle kterého si uvědomíte (kromě toho, že kosit asi fakt moc neumíte), že jste přijeli, byť jakkoliv záslužně pracovat, tak prostě jenom na „výlet“, chvilku. On je tu celý život. A chová kozy, a vyrábí sýr, a nosí starý slamák, a má tuze rád děvčata. Pan Běčák – to byl ten pán, kterého jsme potkali jen my čtyři onen druhý den na louce s ovcemi. Kdybychom to tehdy věděli... Legenda jesenické krajiny, odborník, hospodář, neuvěřitelný člověk, sám dříve kosivší několik hektarů zanedbaných luk, protože mu na nich velmi záleželo (nedokázali jsme ve srovnání s naším tempem práce vypočítat, jak to mohl zvládat), a nejen to, nejen to. Paní Temelová – to byla naše sousedka, která bydlí u zpívajícího pramene a přišli jsme ji poslední den navštívit. Málo slyší, povídat si s ní je ovšem zážitek – byla totiž všude, i tam, odkud pocházíte vy, a o každém městě a místě mnoho ví. Dlouho jsme zpívali a hráli... a pak se přehoupla nedělní noc. Konec chvíle.
Nemyslete si, že o Zeměchválách už víte všechno; nějaký zlomek jste se možná dověděli, většinu jinotaji nabitého textu jste stejně nemohli pochopit a velká část tu nebyla vůbec probírána. Ale minimálně vám čtení mohlo být k tomu, abyste získali nějaký jistý dojem... zahlédli barvu vrbiny ve svahu, zaslechli tón vody na kameni, nahmátli brousek schovaný v křoví, aby se o vás otřel noční vzduch pod stovkami hvězd... ale vy to znáte. Nebo ne a poznáte, to dá rozum. Prožijete. Návrat kamsi je v běhu života blahodárným zašuměním...
*Nerada bych podceňovala vaši bohatou jazykovou zásobu, ale se slovem frikulín bývají problémy – je to počeštěné „free“, „cool“, a „in“, výraz pro absolutního pohodáře
Jesen - říjen 2005